Stejně tak základní postoje mohou odrážet ducha dané kultury. V Evro–

pě či USA je pozitivně vnímán vzpřímený a sebevědomý postoj, zatímco

u asijských kultur zejména ženy působí schouleným či do sebe uzavřeným

dojmem.

Odlišně je například v různých kulturách vnímáno sezení s nohou přes

nohu. V Ghaně a v Turecku je tento posez vnímán jako ofenzivní. Pro Thaj–

ce je pak tento výraz zcela nepředstavitelný, neboť noha jako nejnižší část

těla by neměla být nikdy ukazována (Marxtová, 2005).

Haptika

Podle množství tělesných dotyků a interpersonální blízkosti Hall (1966)

rozlišil kultury na „non–contact cultures“ (kultury bez kontaktu nebo s níz–

kým kontaktem) a „contact cultures“ (kultury s kontaktem) (Smith, Bond,

Kagitcibasi, 2006). Příslušníci kontaktních kultur (Jihoameričané, Arabové,

Jihoevropané) dodržují menší interpersonální vzdálenost, více se navzájem

dotýkají a upřednostňují intenzivnější tělesnou stimulaci. Zároveň platí, že

pokud mají lidé mezi sebou menší vzdálenost, více se navzájem dotýkají.

Kultury s kontaktem se nacházejí v zemích s teplým klimatem a jsou blí–

že rovníku. Naopak kultury s nízkým kontaktem jsou v chladnějším klima–

tu (Andersen, cit. podle Andersen, Hecht, Hoobler, Smallwood, 2003). Kul–

tury v chladnějším klimatu jsou více orientovány na výkon a jsou

i interpersonálně chladnější. Souvisí to mimo jiné s drsnějšími životními

podmínkami v minulosti, jako např. s přežíváním dlouhé zimy či nedostat–

kem slunce.

Přirozeně existují i rozdíly mezi druhy jednotlivých dotyků a jejich vý–

znamem. Dibiase a Gunnoe (Smith, Bond, Kagitcibasi, 2006) pozorovali

dotyky párů v nočních klubech v Bostonu, Praze a Římě. Rozlišovali mezi

dotyky rukou a jinými dotyky. Dotyky byly častější v Itálii a České repub–

lice než v USA; dotyky rukou byly častější v České republice a jiné těles–

né dotyky byly častější v Itálii.

Mezi další významné doprovodné jevy neverbální komunikace patří

používání artefaktů (specifických předmětů či vůní). 

Rovněž používání „ticha“ lze chápat jako neverbální prostředek, kterým

něco můžeme vyjádřit či sdělovat. Často se říká, že Japonci používají ticho

ze strategických důvodů. Nedávné výzkumy ukázaly, že tomu tak není,

a tento stereotyp nepotvrdily (Smith, Bond, Kagitcibasi, 2006). Japonci sice

mlčeli více než Američané, ale pokládali sdílení ticha s cizími lidmi za ne–

120